„Legenda o Bárošovi“ aneb „Proč se Romové vydali na cestu do celého světa“

V jedné daleké zemi, které se říká Malá Asie 1), žili rom a romňi. Narodil se jim syn.  Byl velký a silný a tak mu začali říkat Bároš. Svému jménu dělal čest. Rostl, jako žádné jiné dítě. Když mu bylo pět let, už nosil tátovy kalhoty. Tak byl velký! Rodiče měli radost, že jejich syn je široko daleko největší a nejsilnější, ale hloupé děti se mu posmívaly a některé po něm i házely kamením, když nesl vědra plná vody. Tak když mu bylo patnáct, řekl rodičům. „K čemu je mi ta moje síla? Místo jednoho vědra unesu pět a místo jednoho bochníku chleba sním tři. Nebudu vám na krku. Vím, co udělám. Půjdu do služby.  Ale nejdřív najdu toho, kdo je na celém světě nejbohatší, nejsilnější a nejmocnější. Jen tak někomu já sloužit nebudu.“  Z mladého stromu si udělal poutnickou hůl, kolem čela uvázal červený šátek, rozloučil se s celou rodinou a šel do světa, hledat toho nejmocnějšího. Putoval dlouho a daleko.  Až přišel k císařskému dvoru. Na jeho cestě ho totiž všichni ujišťovali, že císař je ten nejbohatší a nejmocnější. Na jeho rozkaz jdou celé armády do války, a koho chce, nechá popravit nebo odsouzenému daruje milost. Nikdo už není mocnější než on.  Jeho vojáci o chleba nemají nouzi, a když mu bude věrně sloužit, bude se mít dobře. To se Bárošovi líbilo a po pravdě, za takového vojáka, jako on, by byl každý rád. I císař. Když zjistil, jak je Bároš silný a co všechno dokáže, nechal na jeho počest uspořádat pro pluk, ve kterém sloužil, hostinu. Selata se opékala na ohni a víno teklo proudem. Všichni se opili, jen Bároš nic. Takovému chlapíkovi jako on, víno nemohlo nic udělat. Snad, kdyby ho vypil celý rybník. Opilí vojáci divoce zpívali: „Dneska chceme víno pít, zítra budem v hrobě hnít.  Teď si dejme vína, s ďáblem není psina! Jen se trochu pobavíme, pak to v pekle zabalíme.  Dnešek patří nám, zítřek mátohám.“

Toto když Bároš uslyšel, řekl si: „Takoví stateční vojáci a v očích jim čtu strach! Ten ďábel je určitě mnohem mocnější než císař a já  – já budu sloužit jen tomu nejmocnějšímu!“  Rozhodl se, že z císařské armády co nejdřív odejde a půjde hledat samotného ďábla. Nikam chodit nemusel. Stačilo jen pevné rozhodnutí. Když si v srdci usmyslel, že bude sloužit jedině ďáblovi, v ten moment se ho zmocnila zlá a temná síla. Jakási postava ho zvedla do výše, jako peříčko.  Byla smradlavá a tak hnusná, odporná a znetvořená, že když se Bároš otočil, aby se podíval, kdo ho to drží, poprvé v životě se začal třást strachy. Zrůda skřehotala: „Teď si můj, z mých spárů se ještě nikdo nedostal!“ A s chechotem se i s Bárošem vznesla do tmy tmoucí. Letěli celou noc. Nad vysokými horami a lesy, nad jezery, nad vesničkami i velikými městy. K ránu letěli nad pasekou, kde tábořila romská rodina. Žena právě porodila krásné a zdravé dítě.  Její muž je vzal do náruče a vytáhl malou, drátkem hustě opletenou lahvičku.  Otevřel ji a nalil si do dlaně pár kapek rudě červené tekutiny.  Pomazal jí hlavičku dítěte a řekl: „Ať krev Beránka Božího, kterou toto víno připomíná, chrání tvé tělo, duši i ducha před ďáblem a každou zlou mocí i temnou silou od tohoto okamžiku až do dne, kdy se z tvého rozhodnutí, vzkříšený Ježíš Kristus z Nazareta stane i tvým Pánem.“  V tom se stalo něco zvláštního. Ďábel, když to viděl a slyšel, začal kňučet, jako zbitý pes a při slovech o vzkříšeném Ježíši Kristu si drápy na obou hnátech prudce vrazil do uší, jen aby to nemusel poslouchat.  Bároš ne Bároš.  Ten, když se šťastný vyhrabal z hromady sena, do které spadl, pomyslel si. Kde jenom najdu toho vzkříšeného Krista, kterého se i sám ďábel bojí? Ten bude jistě nejmocnější.  Chtěl se zeptat v té romské rodině, díky které byl zachráněn, ale po ní jakoby se zem slehla.  Vyptával se kde koho, ale žádný o nich ani neslyšel.  Tak se znova vydal na dalekou cestu.  Šel a šel, ale Krista nenašel. Až došel na samý konec země. Před ním šumící moře, nad ním diamantová, hvězdná obloha. Sedl na kámen a hlavu složil do dlaní. Z jeho tmavých očí začaly kanout slzy, slané jako ta voda, u které seděl, a ze srdce mu plynula slova: „Jak jsem byl pyšný. Sloužit rodičům, bylo mi málo. Život mi dali a já jsem je opustil, ne pro ženu, ale pro pýchu. Prokletá pýcha! Pána jsem hledal, mocného a bohatého a ve smradlavé náruči můj život málem skončil. A toho, jehož jméno mi život vrátilo, teď nalézt nemohu.“ Zvedl tvář k nebi a zvolal: „Kriste, Ježíši z Nazareta, prosím, staň se mým pánem, tobě vděčím za život, jen tobě chci sloužit! Ne z pýchy, ale z vděčnosti, kde jsi? Kde tě najdu?“ A hořce se s lítostí rozplakal. Najednou jeho nohy zalila záře. Před ním stála postava, ze samého světla. Do tváře jí neviděl, ale věděl, že to je sám Pán Ježíš Kristus.  Sedl si na kámen vedle Bároše a ten hned začal radostně vyprávět, jak to s ním všechno bylo. A potom Ježíš vyprávěl Bárošovi, jak to bylo s ním. A Bároš plakal znovu. Tentokrát dojetím, že sám Bůh se narodil na svět, aby zaplatil na kříži vlastní krví, za všechnu pýchu lidstva, co lidi žene do špatností a dovoluje smrti, aby je předala do náruče ďáblovi. Ježíš vyprávěl Bárošovi, o tom, jak přemohl smrt a kolik bolesti ho to stálo. Vyprávěl o veliké lásce, která ho vedla k tomu, že opustil slávu nebe. Vyprávěl o veliké radosti z každého člověka, který pro něho, pro Krista, svou vrozenou pýchu opustí a z čistého srdce po něm zatouží.  Vyprávěl o veliké kráse a o královském dědictví. O tom, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co ani rozum nikomu nepřišlo.  O tom, co Kristus přichystal to pro ty, co v jeho službách roznášejí zprávu o Božím království. Vyprávěl dlouho a krásně.

Bároš nebyl jen silný, byl také chytrý, a i když úplně všemu nerozuměl, hned věděl, že na světě není nic, po čem by toužil víc. Rozhodl se, že se vrátí domů a přivede k Ježíšovi celou svou rodinu, když je to tak. Jedinou jeho starostí bylo, jestli tady na něj Kristus počká, než se vrátí, protože cesta je daleká. Ale on mu řekl: „Nemusíš svoje lidi přivést sem, na toto místo. Když mi dáš srdce, já si v něm udělám příbytek a půjdu s tebou za nimi. A tak to taky bylo. Bároš vydal Pánu Ježíši své srdce a už spolu byli pořád. To bylo radosti, když se Bároš vrátil domů a všechno rodičům vypověděl.  Ale dlouho se doma neohřál. Jen co si našel ženu, krásnou jako husu, a pak se zase vydali na cestu.  Tentokrát však šli celé jejich rodiny a veškeré příbuzenstvo. Ježíš se z nich velmi radoval a dokonce je obdařil i zvláštními schopnostmi, pro jejich službu. Tak se vydali na cestu do celého světa, aby všem lidem vyprávěli o tom, kdo je nejmocnější, nejbohatší a nejsilnější. Aby všem vyprávěli, co je skutečné bohatství, komu patří, a jak ze srdce vylít hřích pýchy, aby do něj Bůh mohl nalít svou lásku. A nebyla to jenom Bárošova síla, která jeho lidu, zaručovala bezpečnost při jejich putování 2). Kamkoli přišli, lidé se radovali, protože všude přinášeli život a radost, kterou vyjadřovaly i pestré barvy na jejich oblečení a veselé písničky.  A jak tak šli od města k městu, od vesnice k vesnici, přišli až na to místo, kde se Bároš poprvé setkal s Kristem.  K té veliké slané vodě. Byl zrovna večer a na obloze zase samé diamanty.  Bároš zavolal ženu a děti a povídá: „Teď půjdu a najdu ten kámen, co jsme na něm s Kristem seděli.“ ˇŽena i děti chtěli jít s ním, ale on, že ne. Že musí jít sám. Tak zůstali stát a Bároše jen očima vyprovázeli, když v  tom záře jako blesk jim oči oslepila. Když se jim zrak vrátil, Bároše už neviděli. Rozběhli se, volali, hledali, ale jenom ten červený šátek, co s hlavy nikdy nesundal, na kameni poskládaný našli. A na něm krásnou, malou lahvičku, hustě drátkem opletenou. Už věděli. Ale plakat nepřestali.

A tady končí legenda o Bárošovi.

Tak a teď už víte, proč jsme my Romové na cestě, bez vlasti, bez domova. Abychom zvali lidi do nebeského království.  Ale naše cesta je dlouhá, velmi dlouhá. Ďábel, který upustil Bároše, na něj nikdy nepřestal myslet. Až nakonec vymyslel lest, jak místo jednoho, dostat všechny.  Na světě nejsou jen lidé dobří, ale i zlí a někteří i s ďáblem jedna ruka.  Ti nás jeho popud začali ponižovat, osočovat a vyhánět, a nakonec i pronásledovat a zabíjet 3).  A tak se stalo, že ve snaze zapomenout na toto své trápení, zapomněli jsme i na toho, kdo nás povolal ke svobodě, pro koho jsme se vzdali domova a proč jsme se vydali na cestu.  To, z čeho nás vinili, to jsme jim stonásobně vraceli. Nakonec jsme i čarovat začali a lžím o nás samotných jsme uvěřili. A místo křesťané, řekli jsme: „Jsme cigáni“4). Ano. Proklínat sami sebe jsme začali, do ďáblovy pasti jsme se chytili. Zabloudili jsme. Cestu jsme ztratili.  Mnozí Romové už dnes ani netuší, co vlastně symbolizuje červené víno v našich zvycích. Zapomněli jsme. O Bohu víme, ale myslíme si, že on nám odpustí čarování i tu naši romskou pýchu a ďáblu nás nevydá, z lítosti a ze soucitu.  Ale tak to není.  Bůh svého vlastního syna Ježíše z Nazareta od bolesti neušetřil, ale vydal ho za každého člověka. V bolesti Kristus otevřel dveře otcova království.  Může tam jen ten, kdo pýchu opustí a Krista pozve do srdce. Tak potřebujeme nám i druhým připomínat, proč se naši předkové vzdali domova a vydali se na nekončící cestu. Jen tak se vrátíme k od Krista nám danému poslání: jít do celého světa a zvát lidi do Božího království. Potřebujeme znovu najít tu cestu, po které šel Bároš. Potřebujeme opustit pýchu, která jde ruku v ruce s potupou, posměchem a pronásledováním a jako on, zavolat v slzách na Krista: „ Ježíši z Nazareta, staň se mým Pánem!“

• … Slova přejatá získávaly romské skupiny, rozptylující se po Evropě, z jazyků národů, se kterými se na svých cestách setkávaly poté, co opustily území Malé Asie (zdroj Romský jazyk http://romove.radio.cz/cz/clanek/19363 )
• 1422 papež Martin V. vydal glejt pro Romy vedené „vojvodou“ Ondřejem, který zaručoval poutníkům ochranu a pomoc místního obyvatelstva na cestách. (zdroj Barbora Šebová: Romové – historie, jazyk, kultura http://kckampa.eu/komu/PrednKlu070207.htm )
• V roce 1500 byla v Siegburgu v Německu obviněna skupina Romů z krádeže dětí. Následný soudní proces dokázal jejich nevinu a byli propuštěni. (Petr Lhotka MRK Pronásledování Romů ve střední Evropě http://skola.romea.cz/cs/historie/pronasledovani-romu-ve-stredni-a-zapadni-evrope/ )

Leopold I. Prohlásil 2. července 1697 Cikány za psance, každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Následovala rozsáhlá krvavá štvanice proti romskému obyvatelstvu… Karel VI. vydal 20. června 1721 další dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se nyní rozšířilo i na ženy. ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Anticikanismus )

• Ať již byli Romové skutečně Acingané, nebo byli v raném středověku s příslušníky cizí heretické skupiny jen omylem ztotožněni, již to nic nezmění na faktu, že z označení Athinganoi – Atsigános vzniklo jedno z nejrozšířenějších pojmenování Romů v Evropě: Cikán. Podstatné je, že slovo Athingan mělo od počátku negativní zabarvení, kterého se nezbavilo ani při postupné přeměně na výraz Cikán. Pro vztah většiny k romské menšině je příznačné, že tímto termínem byli Romové nazýváni svým okolím, aniž by jej sami vytvořili, nebo alespoň posléze akceptovali; s názvem Cikán se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy.  (PhDr. Jana Horváthová Kapitoly z dějin Romů)

Na svém světovém sjezdu v Londýně v roce 1971 se Romové usnesli, že označením příslušníků romského národa je etnonymum Rom (ové). (rom = muž, manžel; romňi = žena, manželka; roma = lidé) a od té doby se datuje romský požadavek, aby tento fakt byl majoritou respektován. V Česku běžné, do začátku 90. let výhradně používané označení Cikáni je dnes ale velkou částí Romů vnímáno jako hanlivé – a to i když je používáno ve zcela neutrálním či dokonce lichotivém duchu. V roce 1990 v Československé televizi tehdejší předseda Romské občanské iniciativy (ROI) JUDr. Emil Ščuka prohlásil: „Cikáni je označení deklasované sociální skupiny, Romové je označení národa.“ (Jméno cikán (s malým „c“) totiž také znamená „tulák, vagabund, zloděj“ a mohl tak být nazýván i někdo neromského původu.) Někteří Romové však sami preferují používání výrazu Cikáni. (zdroj Wikipedie Romové http://cs.wikipedia.org/wiki/Romov%C3%A9 )