Do letních inspirací nám sice ještě nepřišel žádný recept (kromě Radkových lesních pohárů a smoothie), zato jsme dostali básničku od paní Vlaďky, různé fotografie, obrázky – a také tenhle zvláštní příběh, který nám zaslal pan doktor Alois Kubík. 

První slovenská lékařka MUDr. Maria Bellová studovala na lékařské fakultě v Budapešti, kde 26. listopadu 1906 převzala do svých ruku jako první slovenská studentka žena lékařský diplom. Během první světové války pracovala na chirurgickém oddělení v rumunském Tigru Mures jako vojenská lékařka. V letech 1925 – 1957 působila jako lékařka a pozdější primářka v Dolním Smokovci v Ústavu pro tuberkulózní děti a tam prožila dojímavou příhodu.

Na oddělení byly děti upoutané na lůžko a pak také děti méně postižené, které ráno navštěvovaly paní doktorku v ordinaci. Jednoho dne, když se vyprázdnila čekárna, tázala se paní doktorka sestry: “Tak už tam není nikdo?“ Sestra odvětila: „Je tam ještě jeden pacient“. „Tak ať jde dále!“, vyzvala paní doktorka. „Paní doktorko, on nepůjde, my musíme za ním!“ „Tak, kdo to je?“, zeptala se paní doktorka a vyšla se sestrou z ordinace přes čekárnu až za vstupní dveře do ústavu. Tam byl ten zvláštní nemocný. Ležel tam vlčák s poraněnou tlapou.

Pacienta ošetřili a on odkulhal pryč. Druhého dne ale přišel znovu a to se opakovalo do té doby, než se rána zahojila.

Tím však příběh neskončil. Měl zvláštní pokračování.

Bylo pozdní léto a paní primářka viděla, jak cigánky nosily z lesa borůvky a jiné lesní plodiny. Rozhodla se, že si sama také půjde do lesa něco nasbírat. Ovšem tam, kam se vypravila, byly bažiny, ve kterých musí člověk chodit jen po pěšinách, aby se neutopil.

Když se paní primářka chtěla se vrátit z lesa zpět, zabloudila. Co teď?  Byla v ohrožení života a začala se obávat, jestli se dostane z lesa ven. V úzkosti se rozhlížela, aby našla cestu domů.

Tu se opodál objevil vlčák a začal na paní primářku štěkat. Svou psí řečí ji vybízel, aby přišla k němu blíž. Pak se otočil a běžel kousek dál a tam zase počkal, až se přiblížila. Potom poodběhl a znovu ji vyzval k následování. To se několikrát opakovalo, až nakonec vyšli oba z lesa ven a zachránce zmizel.

Psi mají výborný jemný čich. Každý člověk vydává za sebe svůj pro něho charakteristický pach. I my lidé jej někdy můžeme vnímat, je-li příliš intenzivní. Při tom, jak ten vlčák navštěvoval ordinaci, si zapamatoval,  jak jeho ošetřující lékařka voní. Ona vůně se pak ještě znásobila tou úzkostí, která v ní byla, když v lese zabloudila. Vlčák, když se potuloval poblíž, poznal svým čichem nejen svého dobrodince, ale také, že je s ním něco v nepořádku. Nemeškal a běžel paní primářce na pomoc.

Snad ještě poznámka závěrem:

Když mi paní primářka, která se léčila v našich lázních, příběh dovyprávěla, podivovala se nad tím, jak umí být zvíře vděčné. A já si v duchu kladu otázku: „Umím být také vděčný?“ 

MUDr. Alois Kubík

Foto manželů Kubíkových zaslal Petr Podsedník